Kdo je skutečným majitelem?
Definici osoby skutečného majitele obchodní korporace nalezneme v zákoně č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění novely č. 368/2016 Sb., kterou byla provedena implementace tzv. AML směrnice.
Skutečným majitelem je osoba, která:
- sama nebo společně s osobami jednajícími s ní ve shodě disponuje více než 25 % hlasovacích práv obchodní korporace nebo má podíl na základním kapitálu větší než 25 %
- sama nebo společně s osobami jednajícími s ní ve shodě ovládá osobu uvedenou v předchozím bodě,
- má být příjemcem alespoň 25 % zisku obchodní korporace, nebo
- V případě, že výše uvedeným způsobem nelze určit skutečného majitele nebo skutečný majitel není, nastává právní fikce, že skutečným majitelem je člen statutárního orgánu korporace anebo osoba v podobném postavení.
Podklady pro zápis
Soud nepřezkoumává pravdivost doložených informací, jde o podobný princip jako při běžném zakládání do sbírky listin. Zákon neobsahuje žádný přesný návod, jaké listiny mají být k prokázání skutečného majitele doloženy. Adekvátní doklad tvrzené struktury je nicméně samozřejmě třeba doložit – nejčastěji se bude jednat o výpis z obchodního rejstříku (ať už české či zahraniční právnické osoby), seznam akcionářů, případně také odpověď na níže diskutovaný dopis s dotazem na skutečného majitele, či jiné doklady, z nichž jste čerpali při zjištění, kdo je skutečným majitelem.
Pokud se vám zjistit skutečného majitele nepodařilo, dokládá se soudu alespoň čestné prohlášení. Takové prohlášení činí daná právnická osoba, která v něm mimo jiné prohlásí, že ani po vyčerpání všech možných prostředků není identifikována žádná jiná osoba podle § 4 odst. 4 písm. a), zákona č. 253/2008 Sb. Za skutečného majitele pak bude považován každý člen statutárního orgánu.
Právnická osoba má povinnost vést a průběžně zaznamenávat aktuální údaje ke zjištění a ověření totožnosti svého skutečného majitele včetně údajů o skutečnosti, která zakládá postavení skutečného majitele či jiného odůvodnění, proč je tato osoba považována za skutečného majitele. Údaje ke zjištění a ověření totožnosti skutečného majitele je třeba uchovávat nejméně po dobu 10 let od zániku takového vztahu.
Jak má právnická osoba hledat svého skutečného majitele? Co vše musí v praxi opravdu podniknout, a jak?
Podívejme se nyní detailněji na praktický návod pro to, jak postupovat při zjišťování skutečného majitele.
V první řadě budeme zjišťovat dostupné údaje jednoduše z obchodního rejstříku, kde často již samotným pohledem na výpis zjistíme, kdo je (pravděpodobně) osobou skutečného majitele dle výše uvedené definice.
Pokud tomu tak nebude, je nutno pátrat dále – nejčastěji ve zprávě o vztazích, v níž by měla být definována ovládající osoba. Není-li vůbec definována (předpokládáme-li, že zpráva reflektuje skutečný stav ve společnosti), nebude pravděpodobně žádného skutečného majitele dle zákonné definice třeba dokládat: podle ní je totiž skutečným majitelem fyzická osoba, která má fakticky nebo právně možnost vykonávat přímo nebo nepřímo rozhodující vliv v právnické osobě, ve svěřenském fondu nebo v jiném právním uspořádání bez právní osobnosti.
Existuje-li ovládající osoba, a je-li zároveň takovou osobou fyzická osoba, bude právě ona skutečným majitelem.
Samozřejmě složitější (a velmi častá) situace nastává, je-li ovládající osobou právnická osoba. Pak existuje povinnost dané společnosti, která „hledá svého skutečného majitele“, být aktivní a dále zjišťovat, kdo danou právnickou osobu vlastní.
To může provést v první řadě z veřejně dostupných zdrojů a rejstříků (kdy např. u tuzemských společností s ručením omezeným tyto skutečnosti můžeme zjistit poměrně jednoduše náhledem do obchodního rejstříku), dostupných výročních zpráv dané společnosti atd. Pokud tyto pokusy nejsou úspěšné, pak je na místě, aby byl vznesen ze strany společnosti (statutárních orgánů) dotaz adresovaný ovládající právnické osobě, dožadující se právě informace o tom, kdo je její skutečný vlastník. Po obdržení odpovědi na tento dotaz ze strany ovládající osoby by již mělo být zřejmé, kdo je skutečný vlastník (která fyzická osoba), v případě dalšího řetězení právnických osob je třeba postup dále opakovat.
Co ale dělat za situace, kdy odpověď neobdržíte, a ani jinak nezjistíte, kdo je skutečným majitelem (fyzickou osobou)? Reálná situace je taková, že existuje povinnost aktivně svého skutečného majitele hledat, a tedy (nezjistí-li společnost tuto informaci spolehlivě jinak) povinnost tento dotaz učinit. Nicméně z právních předpisů již nelze přímo dovodit povinnost ovládající osoby na takový dotaz odpovědět. Již zasláním tohoto dotazu tedy právnická osoba ve většině případů splnila potřebnou aktivitu při hledání svého skutečného majitele, byť (bez svého zavinění) neobdržela odpověď.
Jakoukoli aktivitu při hledání je třeba písemně dokumentovat a uchovat si podklady (např. právě daný dopis s dotazem na ovládající osobu). Nezjistí-li tedy právnická osoba, kdo je jejím skutečným majitelem dle postupu výše, uplatní se domněnka bodu 4 (dle § 4 odst. 4 písm. a), zákona č. 253/2008 Sb.), a za ovládající osobu se bude považovat každý člen statuárního orgánu dané právnické osoby (např. tedy každý jednatel).
Častou otázkou je také to, zda zákon v této souvislosti myslí jednatele právnické osoby, která hledá svého skutečného majitele, nebo právnické osoby ovládající. Prozatím existuje silný konsenzus, že má jít o jednatele právnické osoby, která hledá svého skutečného majitele.
Zápis
Evidence údajů o skutečných majitelích je informačním systémem veřejné správy. Do evidence se o skutečném majiteli zapisuje zejména jméno, příjmení, adresa, datum narození a rodné číslo, státní příslušnost, podíl na hlasovacích právech, na rozdělovaných prostředcích aj.
Evidence skutečných majitelů, včetně procesu zápisu a dalších úkonů je upravena zákonem o veřejných rejstřících (část V.). Zápis provede notář na návrh, který je oprávněna podat pouze příslušná obchodní korporace samotná (vyjma situace, kdy je návrh podáván při prvozápisu takové korporace, pak jej mohou podat i osoby, které mohou podat návrh na prvozápis dané společnosti).
Zápisu, ani případné úpravy či opravy zapsaných informací se tak nemůže domáhat ani samotný „skutečný majitel“ (resp. osoba jako skutečný majitel zapsaná). Tomu v případě, že došlo k neoprávněnému zápisu jeho osoby zřejmě nezbude než domáhat se změny pomocí žaloby na plnění.
Návrh na zápis je obchodní korporace povinna podat bez zbytečného odkladu poté, kdy definuje dle uvedených kritérií svého skutečného majitele.
Výpis z evidence
Evidence skutečných majitelů je neveřejná. Nelze do ní tedy obecně nahlížet, ani v ní vyhledávat. Údaj o skutečných majitelích nebude součástí opisu z veřejného rejstříku.
Výpis může získat kromě samotné zapsané osoby jen na specifickou žádost osoba, která prokáže zájem v souvislost s předcházením trestným činům (zejm. jde o trestné činy legalizace výnosů z trestné činnosti, viz § 118 b zákona o veřejných zakázkách).
Zpřístupněné pak budou údaje některým orgánům (soudům, finančním úřadům aj.).
Nesplnění povinností k zápisu
Pokud společnost nesplní svou povinnost zapsat skutečného majitele do evidence, nebo pokud existují pochybnosti o správnosti takto zapsaných údajů, má obchodní korporace povinnost sdělit příslušné informace na žádost povinné osoby (což jsou mimo jiné banky, notáři či advokáti v rámci provádění úschov) např. soudům, orgánům činným v trestním řízení, či orgánu Finanční správy České republiky.
Sankce jsou slabým místem nové právní úpravy. Je tomu tak zejména proto, že tzv. přestupková část zákona o veřejných rejstřících se neaplikuje na nezapsání skutečného majitele. Možnost vyřazení z účasti na veřejných zakázkách je nejviditelnější aktuální sankcí, nicméně ani ta není automatická, vždy musí nejdříve dojít k výzvě požadující sdělení těchto informací. Vzhledem ke skutečnosti, že rejstřík je neveřejný, bude i poměrně malá pravděpodobnost, že by někomu mohla nesplněním této povinnosti vzniknout škoda, za kterou by právnická osoba odpovídala.
Přesto lze doporučit nejvyšší možnou snahu o splnění této zákonné povinnosti, neboť sankce, které v současné podobě spočívají spíše jen ve ztížení přístupu k veřejným zakázkám, a teoretické možnosti častějších kontrol v rámci dodržování opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, v budoucnu velmi pravděpodobně budou přibývat.
Zpřísnění požadavků lze očekávat zejména s ohledem na skutečnost, že současná právní úprava v České republice, zejména co se týče těchto nepříliš účinných sankcí za její neplnění, nebude dostatečná k naplnění účelu AML směrnice (kterým má být zejména možnost zjistit totožnost kterékoli fyzické osoby, která vlastní právnickou osobu, či nad ní vykonává kontrolu, přičemž jednotlivé státy mají povinnost zajistit, aby bylo pokryto co nejširší spektrum právnických osob založených nebo jinak vytvořených na jejich území.)
JUDr. Michala Plachká, LL.M.
Advokátka