Poté, co Poslanecká sněmovna neodsouhlasila prodloužení nouzového stavu vyhlášeného vládou do 14. února 2021, byly právnickou veřejností opakovaně vysloveny názory ohledně neústavnosti následného kroku vlády, kterým vyhlásila počínaje dnem 15. února 2021 nouzový stav na dalších 14 dnů.
Podstatu namítané neústavnosti uvedeného postupu vlády lze ve většině případů shrnout tak, že vyhlášení nového nouzového stavu s účinností bez přerušení navazující na předchozí již neprodloužený nouzový stav, je fakticky jeho prodloužením, a tedy, obejitím ustanovení čl. 6 odst. 2, odst. 3 ústavního zákona o bezpečnosti ČR.
Vedle uvedeného argumentu je již méně zmiňována námitka zcela nedostatečného zdůvodnění vyhlášení nouzového stavu usnesením vlády č. 125 ze dne 14. února 2021, a tedy porušení čl. 6 odst. 1 výše uvedeného ústavního zákona, který vládě vyhlášení nouzového stavu na určitou dobu a pro určité území jen s uvedením důvodů výslovně ukládá.
Máme za to, že druhá z uváděných námitek neústavnosti ohledně nedostatku důvodů uvedených vládou ve vyhlášení nouzového stavu je tou skutečně relevantní, nezaslouženě poněkud ve stínu námitky první, týkající se faktického prodloužení nouzového stavu vládou „proti vůli“ Poslanecké sněmovny, a tento náš názor je též východiskem tohoto vyjádření.
Vláda je z povahy věci a zcela v souladu s naším ústavním pořádkem tím orgánem, který má oprávnění a povinnost řešit nejzávažnější mimořádné situace ohrožující bezpečnost státu, a to i prostředky danými ústavním zákonem o bezpečnosti státu. Ochrana životů a zdraví přitom jednoznačně spadá pod pojem bezpečnosti státu; a jsou-li ohroženy ve značném rozsahu, lze vyhlásit nouzový stav (viz čl. 1 a čl. 2 odst. 1 uvedeného ústavního zákona).
Pokud měla vláda za to, že i po uplynutí půlnoci ze 14. února na 15. února stav ohrožení našich životů a zdraví ve značném rozsahu trval, mohla a musela nouzový stav vyhlásit, a to bez ohledu na to, že předchozí nouzový stav nebyl z důvodu nesouhlasu Poslanecké sněmovny prodloužen. Poslanecká sněmovna přitom může takto vyhlášený nouzový stav dle čl. 6 odst. 3 ústavního zákona o bezpečnosti ČR okamžitě zrušit, má-li za to, že pro něj nejsou dostatečné důvody. I poté by však vláda měla možnost a povinnost nouzový stav vyhlásit, pakliže by dle jejího názoru stav ohrožení životů a zdraví ve značném rozsahu i nadále trval.
Za vyhlášení a zrušení nouzového stavu v takovém případě mají, resp. by měly, jak vláda, tak i Poslanecká sněmovna politickou odpovědnost. Vedle toho se z rozhodnutí o vyhlášení aktuálního nouzového stavu vláda odpovídá v souladu s čl. 68 odst. 1 Ústavy právě Poslanecké sněmovně, která jí může kdykoli postupem dle čl. 72 Ústavy vyslovit nedůvěru a vláda podá demisi, nebo ji prezident odvolá.
Z uvedeného považujeme za zřejmé, že vyhlášení či nevyhlášení nouzového stavu je ve výlučné pravomoci vlády. Nesouhlas Poslanecké sněmovny s prodloužením nouzového stavu či zrušení vyhlášeného nouzového stavu Poslaneckou sněmovnou nelze interpretovat jako zákaz či omezení možnosti vyhlášení nouzového stavu vládou pro futuro. Obdobně je tomu i s případnými soudními rozhodnutími. Moc zákonodárná ani soudní není z povahy své činnosti schopna ani oprávněna k přijímání či blokování okamžitých řešení zásadních bezpečnostních krizí. Jejich úlohou je kontrola zneužití těchto institutů. Poslanecká sněmovna má veškeré prostředky k tomu, aby nouzový stav, s jehož vyhlášením nesouhlasí, okamžitě zrušila, a zároveň vládě, se kterou se na tak zásadní otázce neshodne, vyslovila nedůvěru.
Za této situace nemáme samotné opětovné vyhlášení nouzového stavu vládou za jednoznačné obcházení ústavního pořádku ze strany vlády. Naopak pokud Poslanecká sněmovna takto vyhlášený nouzový stav okamžitě nezruší a nevysloví vládě nedůvěru, přejímá tím konkludentně politickou spoluodpovědnost za takto znovu vyhlášený nouzový stav.
Za zásadní však máme otázku ústavnosti zdůvodnění vyhlášení aktuálního nouzového stavu vládou. Pro kusost tohoto zdůvodnění jej zde uvádíme doslovně: „…z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru /označovaný jako SARS CoV-2/ na území České republiky“. Při zachování vší úcty k profesním kolegům a kolegyním, kteří se na takové formulaci podíleli, máme takové zdůvodnění vyhlášení nouzového stavu za téměř skandální. Je na první pohled jasné, že „koronavirus označovaný jako SARS CoV-2“ se na území České republiky bude vyskytovat za 14 dní, za měsíc, za dva měsíce atd. Je navíc velmi pravděpodobné předpokládat „výskyt koronaviru na území České republiky“ v nadcházejících letech.
Zcela zde absentuje jakákoli souvislost samotného výskytu určitého typu koronaviru s reálně hrozícím ohrožením života a zdraví ve značném rozsahu s určením doby a území, kdy a kde se taková hrozba projevuje tak, jak požaduje čl. 2 odst. 1 ústavního zákona o bezpečnosti České republiky. Pokud bychom připustili takový důvod jako dostatečný pro vyhlášení nouzového stavu, pak by se ze stavu nouze stal prakticky stav setrvalý. Za těchto okolností by se navíc jevilo vyhlášení nouzového stavu na dobu 14 dnů zcela absurdním.
Krizová opatření vlády v souvislosti s aktuálně vyhlášeným nouzovým stavem zcela zásadně zasahují do mnoha základních práv a svobod včetně svobody pohybu a pobytu, práva na vzdělání, zaměstnání atd. V jejich důsledku paradoxně dochází i k podstatnému omezování poskytování zdravotní péče, a tedy i ke zhoršování veřejného zdraví. Je zcela na místě přezkoumání důvodnosti takových zásahů ve vztahu k reálné míře ohrožení života a smrti „výskytem koronaviru označovaného jako SARS CoV-2“. Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci a Ústavní soud je jistě schopen aplikovat dlouhodobou praxí ustálený test proporcionality mezi reálně dotčenými základními právy a svobodami a reálným, nikoli pouze deklarovaným (v daném případě dokonce ani deklarovaným) ohrožením života a zdraví.
V této souvislosti závěrem upozorňujeme na oficiálně uváděnou bezpříznakovost onemocnění (sic!) COVID-19 v rozmezí 10-50 % ze všech případů a Státním zdravotním ústavem a Evropským střediskem pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC) oficiálně uváděná klinická kritéria pro takovéto onemocnění COVID-19, která „splňuje osoba s nejméně jedním z následujících symptomů: kašel, horečka, dušnost, náhlá ztráta čichu, chuti, změna ve vnímání chuti, další nespecifické symptomy mohou zahrnovat bolest hlavy, zimnici, bolest svalů, únavu, zvracení a /nebo průjem.“
Jsme tedy zcela za jedno, že je profesní povinností příslušníků advokátního stavu důrazně upozorňovat na absentující řádné zdůvodnění vyhlášení současného nouzového stavu, jakož i na zjevnou disproporci mezi tíživě skutečnými zásahy do našich esenciálních práv a svobod na straně jedné, a spíše neurčitě propagovaným, než jasně a jednoznačně (a tedy i přezkoumatelně) deklarovaným rozsáhlým ohrožením našich životů a zdraví na straně druhé.
Mgr. Vladimír Soukup
